Drahý Pane, děkuji ti, že jsem dnes ještě nic nepokazila. Nikoho jsem nepomluvila, s nikým jsem se nepohádala, nikoho jsem neokradla ani nepodvedla, o nikom jsem si nemyslela nic zlého. Děkuji ti také, že jsem se dnes ještě nedopustila žádné lži, nebrala tvé jméno nadarmo, ani nikomu nezlořečila. Nebyla jsem lakomá ani sobecká, nebyla jsem nevděčná, dokonce jsem ani nereptala...ale za pár minut, Pane, vylezu z postele a to už opravdu budu potřebovat tvou pomoc.
Hana Pinknerová, Brusinky, Postilla 2003
Mám za sebou docela náročný týden. Vypisovat se ze všech emocí - pozitivních i negativních- by asi zabralo spoustu času a nejspíš by to ani nikoho nezajímalo, ale emocionálních zážitků bylo tolik, že stojí za to se z nich alespoň částečně vypsat.
Minulou sobotu jsme vypravili kluky do tábora. Původně jsem si myslela, že ani příliš nepoznám rozdíl, jestli kluky mám doma nebo ne, jsou už celkem samostatní a relativně rozumní (jsem si myslela) a jejich nepřítomnost mě nemůže příliš překvapit. Jó, to kdyby si někdo odvezl holky, to by bylo. Ale hned první den jsem poznala, že jsem se mýlila. To ticho. Odjeli i horní mrózkovic kluci a tak to byl klid dvojnásobný. Žádné "mamí, on mě otravuje,", "mamí, já chci najíst", "mamí, kdy už bude oběd", "mamí, co, kdy, kdo, proč, nač a zač...?" Jen ticho a klid. Terezka si spokojeně lozila po bytě a na Adélčino proč a nač děleno třemi a dále dvěmi (Pepa totiž zůstal doma na nemocenské a tak jsme na to byli dva) jsem najednou měla spoustu energie a vlastně mě to hrozně bavilo. Uvědomila jsem si, jak často v poslední době děti odbývám a snažím se minimalizovat jejich věčné otázky. A že to takhle nesmí zůstat napořád. Dala jsem si závazek, že se to změní. Určitě to nikoho nepřekvapí, ale ten týden, kdy jsem se mohla Adélce více věnovat, byla mnohem hodnější a spokojenější. Celou neděli jsme prolenošili a a každou chvíli někdo z nás poznamenal: "To je ticho, to není možné...":-) Pak už ale začal frmol.V pondělí mě navštívila kamarádka, se kterou se znám od puberty a byly jsme si vždy velmi blízké. Společně jsme prožívaly pubertální křesťanská léta, společně jsme absolvovaly chmelovou brigádu, která ve mně zanechala nesmazatelné vzpomínky (o tom možná někdy jindy) a společně jsme také absolvovaly biblickou školu. Prošly jsme si i nejednu krizi, (obzvlášť na biblické škole to bylo občas drsné) ale ty dle mého vztah jedině posilují. Tak tahle kamarádka se provdala a i s manželem se odstěhovala do Brna, kde založili rodinu - mají dvě děti, osmiletého Davídka a čtyřletou Elišku. Manžel se z "obyčejného" obchodního zástupce jedné větší firmy vypracoval na asistenta generální ředitelky a protože tak víc času trávil v Praze než doma v Brně, rodina se před rokem odstěhovala za ním. Se Simčou se vídáme tak jednou dvakrát do roka, ale je to vždy hrozně fajn. Tentokrát tu zůstala až do středy, i s dětmi, protože manžel právě trávil poslední dny svého misijního výletu v Číně. A tak jsme si povídaly o všem možném i nemožném, no prostě, jako dvě kámošky, co se dlouho neviděly a pořád si mají co říct:-) To se pak probírají chlapi (jak jsou někdy nemožní, ale jak jsme rádi, že je máme), děti (zlobivci neposlušní a zároveň nejinteligentnější a nejzajímavější bytosti pod sluncem), přátelé, známí, životní trable a samozřejmě taky úspěchy. No prostě všechno. Davídek byl zpočátku nemile překvapen, že naši kluci nejsou doma, ale docela se sblížil s Pepou:-) No jo, taťka na cestách, tak se občas hodí i strejda. Nakonec prohlásil, že "kdyby s námi jel strejda domů, tak to by mě i potěšilo..."
Aby toho nebylo málo, tak se mi ve stejném termínu ozvala ještě bývalá manželka mého taťky, s dcerami v pěstounské péči, která teď bydlí v Praze, že by tady taky potřebovali dvě noci přespat. Takže ač zbavena péče o vlastní potomky, měla jsem o zábavu postaráno. Holt někdy člověk musí činit i oběti. Byla jsem za ně moc ráda, ale přijít to v jiný čas, užila bych si to více. Terezka se v noci častěji ozývala a začaly mě inentzivněji bolet záda. Noční nevyspání a trocha stresu způsobily, že když jsem se ve středu večer pustila do velkého úklidu, luplo mi v zádech a nebyla jsem schopna pohybu. Auau...Byla jsem ráda, že mě Pepa horko těžko dotáhnul do postele, a pak už jsem několik hodin byla schopná svět pozorovat jen z horizontální polohy. Člověk si najednou uvědomí spoustu věcí, že stačí chvilka a najednou svůj život nemáme ve svých rukou a jsme odkázáni na někoho jiného. Selektujeme co je důležité a co není a nemůžeme dělat nic z toho, co je teď samozřejmé. Ráno mě vysvobodila paní doktorka s uzdravující injekcí, ale stále jsem pohybově omezená a říkám si, že bych měla zpomalit. Což je pro někoho, kdo žije rád rychle, docela těžké. Ale pokusím se.
Čtrteční večer jsme si zpříjemnili ponocováním s přáteli u Osadníků z Katanu a Blitzu. Bylo to fajn.
Zítra na dva dny opustím svého muže a čtyři ratolesti a pojedeme s Majáčkovským týmem na chatu v Čeladné, kde budeme plánovat program do konce roku, grilovat a odpočívat. Už se těším!
Komentáře
Přehled komentářů
Někdy ti povím, bylo to super:-)
:-)
(mrozkulka, 3. 8. 2007 21:45)Tak dík za poklonu. Nás to taky s váma moc baví a až tě jednou porazím v blitzu, tak to bude zážitek dokonalý, hehe:-)))
hehe
(dave, 3. 8. 2007 21:37)
Navsteva u Vas je pro mne vyjimecnym zazitkem. Ja moc navstevy nemusim, proste me to nebavi, ale u Vas je to jina. Si nejak nemuzu pomoct.
pa dave
sabi
(mrozkulka, 8. 8. 2007 22:20)